Propojené kruhy fyzioterapie

Pojďme se na fyzioterapii podívat jako na propojené kruhy, které jsou v mnoha ohledech symbolem naděje, spolupráce a kreativity. Nebylo tomu ale vždy tak a i dnes jsou zde nekolegiální "kolegové", kteří mají největší potřebu spíše hanit vše, co nepasuje do jejich měřítek. Věřím, že minoritou byli, jsou a budou.

Fyzioterapii psů lze představit z různých úhlů pohledu. Tentokrát se na rychle se rozvíjející obor podíváme z pohledu propojení, a to propojení profesionálního, profesního i lidského (nebo lidsko-zvířecího😊). Uplynulo totiž už dost let, konkrétně skoro patnáct, kdy se u nás v ČR začala rehabilitace zvířat teprve rodit. Jako člověk, který u tohoto zrodu stál a připadal si jako Alenka v říši divů, se nestačím divit ani dnes, jak obrovský kus cesty fyzioterapie zvířat ušla. A jsem na ten progres fakt pyšná!

Dříve se o propojení mnoha dalších veterinárních i alternativních oborů naprosto nedalo hovořit. Vzhledem k absenci jakékoliv zmínky či informace o nějaké zvířecí rehabilitaci bylo postavení dnes již prestižního oboru velmi nedobré. Možná si to dnes už ani nedovedete představit. Z mého pohledu je nyní laická kynologická veřejnost mnohem lépe informovaná o fyzioterapii psů, než ta odborná. Ale i ta odborná nyní odhazuje nedůvěru a pouští se do objevování. Není divu, že to je laická veřejnost, kdo je dobře informovaný. Totiž poptávka "konečného spotřebitele" - tedy majitele psa, byla prvním silným impulzem pro rozvoj oboru. 

Zpátky do historie

Představte si situaci, kdy neexistuje poptávka. Neexistuje tedy ani nabídka. A najednou nabídka vznikla. Původně, tenkrát v roce 2008, tu nabídku vytvořil MVDr. Duchek, který první zde v ČR pořídil pro své pacienty hydroterapeutickou vanu a velkou shodou náhod jsem u tohoto okamžiku mohla být. Pro své pacienty po ortopedických operacích a také po operacích páteře začal nabízet služby "následné péče", tedy rehabilitace. Byl si jistý, že to je proklientská záležitost a že rehabilitace může dovést rekonvalescenci pacientů do perfektního stavu. Bylo to velmi osvícené tenkrát.

Jenže majitelé byli velmi překvapeni, když slyšeli "běžte na rehabilitaci". Nikdo nechápal.. "Cože? Můj pes má jít na rehabilitace?" smáli se všichni. Velká většina nad tím mávla rukou, a tak na rehabilitaci skutečně zamířili jen "těžší" případy, nejčastěji v podobě plegických pacientů.

A tak jsem vlastně začala na jedné z nejtěžších disciplín, a to na ochrnutých psech, často se ztrátou hluboké citlivosti pánevních končetin. Dnes jsem za to opravdu velice vděčná. S naprosto nulovými znalostmi a naprosto žádnou možností vzdělávání, jsem sbírala těžce vykoupené zkušenosti metodou "pokus/omyl". Těžce vykoupené proto, že nebyl nikdo, kdo by mi poradil a kde bych se mohla učit. Na druhou stranu díky tomu jsem měla maximální prostor objevovat, dávat si věci do souvislostí a pátrat. Bez nasazených klapek na oči jsem je doširoka otevírala a vstřebávala nové fascinující informace. Možná si to dnes nemusíte uvědomit, ale s vědomím toho, jak pracovat s neurologickými pacienty jsem se skutečně nenarodila a když jsem tenkrát nastoupila, nikdo mi neřekl, že to vlastně je vůbec možné. Pojem spinální chůze se neskloňoval jako dnes a trvalo roky, než mi věci začaly alespoň trochu dávat smysl. Totiž v tomto ohledu, a to řekla bych jediném, se naprosto nelze inspirovat či přiučit v humánní sféře. Takže na rozdíl od masáží, strečinku, posilování nebo kloubních mobilizací či dornovek - to vše je relativně podobné jako u člověka, jen s drobnými anatomickými rozdíly, se v humánní sféře naprosto nelze přiučit při práci s neurologickými pacienty. To byl prostě fakt zcela nepopsaný list. 

Informace se šířily rychlostí světla

Těžko by rehabilitace psů mohla zažít tak raketový boom, kdyby prvními pacienty byli například sportující psi. Vzhledem k tomu, že mnoho pejsků se díky rehabilitaci rozešlo, i když už jim hrozila eutanázie, začaly se tyto "zázraky" rychle šířit mezi majiteli psů. Slovo dalo slovo tu v parku, tu na cvičáku a najednou se začali na rehabilitaci objednávat i majitelé, kteří nebyli klienty původního pracoviště. Toto byl podle mého názoru první důležitý milník, kdy se "odepsaný" pes rozešel a majitelé se začali ptát svých veterinářů "proč jste nám neřekl, že existuje i tato možnost?". Odpověď je jednoduchá - protože to pravděpodobně netušil. Veterináři se ani dnes při svém šestiletém studiu o rehabilitaci nic nedozvědí. Dokážete si ale asi představit, že ani tento okamžik nebyl tím, který rehabilitaci okamžitě otevřel ve všech veterinárních klinikách... Totiž to, že to někde dělají na "nějakém" /velmi prestižním/ pracovišti ještě nic neznamená. A ještě to tam dělá nějaká "sestřička", ne veterinář, je krajně podezřelé a vůbec, to byla náhoda.

Tenkrát se ovšem o žádném propojení nedalo hovořit. Většina klientů, kteří chtěli zkonzultovat se svým veterinárním lékařem možnost rehabilitace byli informováni o šarlatánství, zbytečnosti a nesmyslnosti celé rehabilitace. Jedinou skupinou, která už neměla co ztratit, byla stále ještě skupina majitelů psů, kteří ochrnuli a bylo jim doporučeno utracení. Skutečně obrovské množství neurologických pacientů nakonec dalo vzniknout jedinečnému systému práce s ochrnutými psy The Spinal Walk System.

Toto období "neurologie" trvalo velmi dlouhou dobu, sem tam proložené nějakým složitějším ortopedickým pacientem. Po čase začali něco nového zkoušet i první sporťáci a nebo staříci. A zde přišel druhý zlomový okamžik. Tak, jak rychle se začaly rozvíjet psí sporty a začal se radikálně měnit vztah ke psům z pracovního nástroje či společníka někde na zahradě až ke členu rodiny, začala jak poúrazová, tak preventivní fyzioterapie stále častěji doprovázet sportující psy i geriatrické pacienty, u obou dvou skupin mimochodem naprosto zásadní díl péče.

Z období temna na vrchol

Dnes je rehabilitace psů ve světe i u nás extrémně rychle se rozvíjející obor, ze kterého se stává mezioborová křižovatka. To je na jednu stranu velmi potěšující, na druhou stranu pro fyzioterapeuty velmi zavazující záležitost. Povědomí a prestiž oboru jsou již tak daleko, že nyní se často stává, že majitel by rád vynechal složku "veterina" a rovnou veškeré potíže řešil s fyzioterapeutem. To jednoznačně není možné. Bohužel tato situace nevytváří zrovna přátelské nastavení mezi křehkou vznikající důvěrou veterinárního lékaře a fyzioterapeuta. Fyzioterapeut musí být v dnešní době natolik "vzdělaný" a uvědomělý, že nebude vytvářet prostředí, kdy se bude veterinární lékař obcházet. Je zcela přirozené, že je mnoho případů, kdy tam, kde medicína končí, fyzioterapie právě začíná, ale toto si musí uvědomit obě strany a prioritně se zaměřit na vzájemnou kooperaci. Bohužel, mnoho takzvaných terapeutů dlouhodobě brojí proti veterinářům a dnes i fyzioterapeutům, přesvědčují klienty o tom, že z nich veterina jen tahá peníze a že napsat léky na bolest nic nevyřeší. Najednou, jako kdyby se karta tak trochu obrátila. Dříve přesvědčovali veterináři klienty o nesmyslnosti rehabilitace a dnes je často klient přesvědčován o zbytečnosti veterinární péče šarlatány rehabilitačního oboru. Vzhledem k tomu, že fyzioterapie zvířat je skutečně propojovací můstek mezi medicínou a alternativou, je logické, že toto je naprosto zásadně špatná cesta. Těžko se ale pak buduje důvěra a posloupnost veterinář-fyzioterapeut, když se skutečně najdou tací, kteří od veterinářů nebo profesionální rehabilitace odrazují. To je cesta do pekla a apeluji na majitele psů, aby velmi dobře v dnešní dobře ověřovali, co je pravda a co není, co jsou pouhé strategie pošpiňování kolegů a co je skutečná odbornost. Dobře to shrnuje náš článek Vyznejte se ve fyzioterapeutech zvířat.  

Tak co říkáte? Dívali jste se někdy na fyzioterapii psů tímto pohledem?
Já osobně beru fyzioterapii jako umění. K jednomu výsledku může vést mnoho různých cest a pokud se ten výsledek dostaví, tak je to skutečně pouze o osobitém přístupu toho konkrétního fyzioterapeuta, kudy k němu došel. Horší je, pokud se výsledek nedostaví, což ale nebývá moc často. V takovém případě je zde takové jedno slovíčko, které se v konkurenčním prostředí moc nenosí, a to je REFERUJ! Tento obor je kreativní a nabízí obrovský prostor ke spolupráci. Pacientů je opravdu mnoho, o svůj chleba se nikdo bát nemusí a pokud jde o dobro pacienta, je tu dnes, oproti historii, jedna obrovská výhoda, a to jsou kolegové. Myslím profesionální fyzioterapeuty, kteří věnovali studiu mnoho času, nejen jeden dva víkendy jedné metody. Dnes již je rehabilitace natolik rozšířená, že se nezkušení kolegové nemusejí bát obrátit na ty zkušenější. Bohužel, toto zatím není běžné, ale věřím, že i toto fyzioterapii teprve čeká.

Je fyzioterapie jenom pro nemocné psy?

Je tedy jasné, že v nekonečné řadě možností propojuje fyzioterapie klasickou medicínu, alternativu, východní léčebné přístupy, homeopatii, akupunkturu, kvantovou fyziku, bylinkářství, psychoterapii (to fakt často - fyzioterapeut=psychoterapeut klienta), psího psychologa (ano, i to je fyzioterapeut často v jednom), kondičního trenéra i rodinného přítele.

Řekla bych, že fyzioterapie zvířat je zároveň maximální osobní rozvoj. Projdete různými fázemi od Mr. Ego "Héj, já jsem nejlepší, podívejte, co všechno dokážu a ti všichni ostatní to dělají špatně, podívejte!!" až po "Uf, moje vědomosti jsou naprostým zrnkem písku v nekonečném vesmíru". Fyzioterapie, jako obrovsky široký obor vyžaduje nekončící vzdělávání se a více pokory, než jsem si kdy dřív dokázala představit. 

KP