Periferní polyneuropatie - děs s dobrým koncem

Představte si, že jste ve zlém snu. Nemůžete se hýbat, přesto si sebe sami uvědomujete. Nedojdete se napít, nemůžete vykonat potřebu, najíst se můžete jen s asistencí někoho, kdo o vás pečuje. A i když jste zcela odkázáni na pomoc a péči svého okolí, cítíte všechno, co se s vaším tělem děje. Bolest, zimu, horko, brnění? Kdo ví, tuto noční můru prožívají pejsci, kteří onemocněli souborem příznaků neurologického postižení zvaného periferní polyneuropatie.   

Jaké přesně projevy pociťují nám neřeknou, ale že to není nic, co by si kdokoli z nás chtěl vyzkoušet, je zcela jednoznačné. Jako u mnoha neurologických pacientů, je i v tomto případě fyzioterapie naprosto zásadní. Rozdíl od spinálních pacientů je značný. Psi s periferní polyneuropatií vše cítí, bolest si uvědomují, přesto nemohou vlastní vůli pohnout končetinou ani na sebesilnější stimul.

Jak postižení vzniká?

Neuropatie si můžeme rozdělit na dvě skupiny, a to na neuropatii podmíněnou, která může postihnout například několik jedinců z jednoho vrhu, nebo na neuropatii získanou. Jedná se o soubor příznaků, tedy spíše o jakýsi syndrom. V rehabilitaci se často setkáváme s akutní formou neuropatie, která postihuje více než jeden periferní nerv (proto polyneuropatie) a obvykle se projeví jako zánět kořenových nervů, vycházejících z míchy. S tímto akutním postižením se také můžete setkat pod názvem akutní polyradikuloneuritis.

Příčina vzniku potíží se prozatím zcela neobjasnila. Většina prací i veterinárních lékařů se shodují na tom, že velkou roli hraje stav imunitního systému. Spouštěcím faktorem může být prodělaná infekce, špatná reakce na očkování, onkologický nález nebo třeba náročná a dlouhá anestezie. Stále častěji se skloňuje i nesprávná funkce štítné žlázy, která může hrát roli v rozvoji obtíží, nebo třeba vzácněji diabetes u psa. 

Diagnostika je oříšek, léčba nezabírá

Periferní polyneuropatie u psa se nejčastěji projevuje postupným, avšak poměrně rychlým rozvojem poruch motoriky. Nejčastěji začíná pes zakopávat, špatně se zvedat, neovládat pánevní končetiny. Například při snaze sklonit hlavu a napít se, se pejskovi podlomí hrudní končetiny. Než se vyděšený majitel vzpamatuje, obvykle dojde k rozvoji potíží a ze psa se stane kompletní "ležák". U některých psů dojde k lehčí formě, ti pouze špatně chodí. S takovými se ale často nesetkáváme. Naše pracoviště vyhledávají spíše zoufalí majitelé, kteří se snaží společně s veterináři několik drahocenných týdnů, kdy už by měla rehabilitace započít, najít příčinu potíží.
Mnoho psů je "naslepo" léčeno kortikoidy či antibiotiky a čeká se, zda léčba zabere. Zde bych znovu ráda zopakovala, že pokud má váš pes jakékoliv neurologické obtíže, nečekejte na nic a okamžitě vyhledejte pracoviště, které se specializuje na neurologické pacienty. Takové pracoviště je mnohem dříve schopné odhalit periferní polyneuropatii a referovat psa na rehabilitaci. Nebylo prokázáno, že by v těchto případech léčba kortikoidy byla přínosem. Bohužel zde spíše převládají nežádoucí účinky jinak potřebných kortikoidů, a to je i rychlá ztráta svalové hmoty, což je velmi zásadní faktor, který negativně ovlivní průběh rehabilitace.

Diagnostika probíhá spíše postupným vyloučením ostatních možných příčin neurologických obtíží. Je tedy jasné, že než se přijde na to, že žádná další příčina neexistuje - tedy není nikde nádor, výhřez disku, zánět mozku či mozkomíšního moku atd. atd., uběhne dost času. A pes stále leží a nechodí. Pamatujte si prosím, že je jedno velmi důležité poznávací znamení této nemoci. Pes ztrácí hlas, až nakonec není vůbec schopen vokalizace a například na bolestivé štípnutí při testování přítomnosti hluboké citlivosti není schopen jakkoliv zakňučet či zaštěkat. Zároveň takový pes bude vždy na test štípnutí projevovat bolestivost alespoň snahou o kousnutí či o náznak vokálního projevu otevíráním mordy a sípáním, protože veškeré podněty cítí. Jen se nemůže pohnout, ani štěknout, tedy ani kousnout. V souvislostech to tedy znamená, že CNS, tedy mozek a mícha, jsou v pořádku. Avšak vedení vzruchu po periferních nervech je omezené či nemožné. Někdy je postižení natolik akutní, že hrozí selhání dýchacích svalů a je třeba psa hospitalizovat ve veterinární nemocnici. V případě, že toto nehrozí, jedinou možností, jak začít s periferní polyneuropatií bojovat, je fyzioterapie. Neexistuje totiž žádná jiná prokázaná účinná léčba. Samozřejmě je vhodné podávat doplňky stravy v podobě vyšších dávek vitaminů B.

Dobrých zpráv není nikdy dost

První dobrá zpráva je, že toto postižení je rehabilitací řešitelné, a to s obrovskou úspěšností. Po pravdě nikdy jsem neřešila psa s periferní polyneuropatií, kterého by se nepodařilo rozejít. To je skvělé, že? Takže i přesto, že pes je kompletně ochrnutý, nemohoucí se sám najíst ani vyprázdnit, je skutečně na pohled adeptem na utracení, že se majiteli na pár měsíců obrátí život vzhůru nohama, a že je velmi traumatizující se dívat na nebohého ležícího psa, který se nemůže pohnout a nikdo neví, jak mu pomoci, je zde téměř stoprocentní naděje na úspěšnou rehabilitaci. Téměř stoprocentní píši proto, že se skutečně může stát, že pes je tak akutní, že selžou dýchací svaly. S takovými se ale nesetkáváme, proto ti, kteří rehabilitaci už podstoupí, se ze sta procent rozejdou. Snad tyto zkušenosti dodají naději majitelům, kteří se nedej bože ocitnou v takto zoufalé situaci.

Fyzioterapeut psychologem, odborníkem i trenérem v jednom

Role psychické podpory je ze strany fyzioterapeuta velmi důležitá. Troufnu si říci, že v mnoha ohledech rozhodující. Rehabilitace postupuje poměrně pomalu, v řádech týdnů a první viditelné úspěchy nemusejí přijít ihned. Samozřejmě ten, kdo se psem doma cvičí na základě zadaných úkolů z rehabilitačních seancí, cítí drobné detaily při cvičení velmi dobře. Avšak na cvičení s pejskem často (z gauče) dohlíží zbytek rodiny, který je často dosti skeptický a radí spíše pejska netrápit.
Majitel často balancuje mezi myšlenkami na ukončení trápení (špatně) a mezi nadějí, že přece jen bude rehabilitace úspěšná (dobře). Někdy se setkáváme i s tím, že ošetřující veterinární lékař je druhý skeptik a při pravidelných kontrolách navrhuje taktéž ukončení trápení. K tomu si přičtěme poměrně zásadní neochotu psa rehabilitovat. Uvědomme si, že několik týdnů či měsíců leží, je celý bolavý, zatuhlý a jeho ochota zabojovat je nulová. Tělo je slabé, motivace malá. Zde je řada na fyzioterapeutovi, aby vlil krev do žil apatickému pejskovi, nastavil také správný rehabilitační plán, který musí prioritně cílit na obnovu vedení vzruchu sval-nerv, na motivaci k práci psa a dále na zlepšení svalových funkcí, obnovu motoriky, budování svalové hmoty a trénink koordinace a rovnováhy v poslední fázi rehabilitace, a hlavně motivoval majitele.
Rozdíl mezi správnou a profesionální motivací a mezi "věšením bulíků na nos" je ve zkušenostech fyzioterapeuta. Práce s takovým psem patří do rukou profesionálům, není čas na pokusy. Manipulace s ochrnutým psem je náročná fyzicky, motivace psa a majitele zase psychicky. Periferní polyneuropatií může onemocnět jakkoliv velký pes, a tak na rozdíl od často menších psů s výhřezem disku, se často "taháme" s velkými psy, kteří jsou jak hadrové panenky. Odměna je ale sladká - chodící pes a šťastný majitel.