Fyzioterapie sportujících psů

 

Rozvoj psích sportu a aktivit se psy poslední dobou zažívá velký boom, a to jak kvantitativně, tak i kvalitativně. Nároky na psí sportovce se neustále zvyšují, každou sezónou se překonávají rekordy, prioritou je rychlost i přesnost. Je péče o psího sportovce odpovídající nárokům na jeho výkony?

Přístup se radikálně mění

Před pár lety byl přístup ke sportujícímu psovi naprosto jiný. Od tréninkových metod počínaje, přes výživu, budování fyzické kondice, o fyzioterapii ani nemluvě. Mnoho z nás pamatuje svazarmovské metody výcviku, nad kterými mnozí moderní výcvikáři kroutí hlavou. Fyzická kondice psa se tvořila jednoduchým uhnáním u kola, bez ohledu na věk a aktuální stav psa. V případě, že pes chvilkově zakulhal, jen se mávlo rukou s přístupem „to se rozchodí“, což byla paradoxně i mnohokrát pravda. Neexistovaly speciální doplňky stravy a výživa přímo pro psa v zátěži. Také ale pes v takovém slova smyslu nikdy nebyl tím vrcholovým sportovcem, jakým se po něm požaduje, aby byl v dnešní době. S takovými nároky jednoznačně musí přijít i zvýšená péče, a to nejen o pohybový aparát, který bude hlavním tématem tohoto článku. 

Fyzioterapie moderního psího sportovce

Na novodobého psího vrcholového sportovce pohlíží fyzioterapie jako na funkční celek, často chronicky přetěžovaný, který se pravidelnou péčí snaží podpořit pro maximální výkony a primárně předejít zraněním. Není mým cílem psát článek s nádechem kritiky, že sport vede k přetížení psa. Naopak, ráda bych přiblížila 

majitelům sportujících psů témata, která možná ještě nejsou zcela známá. Starám se o sportující psy více než 10 let a stálo mě mnoho úsilí pochopit, proč se psi konkrétních sportovních výkonů potýkají s určitými pohybovými obtížemi. První, co si musíme uvědomit je, že sport je jednostranná opakovaná zátěž. Není to kritika, je to fakt. Tento fakt si musí uvědomit jak majitel psa a přizpůsobit tomu trénink, tak i dobrý fyzioterapeut, hledající často jehlu v kupce sena. Obecně se při výkonu jedná o dva typy zatížení. To první je většině sportů (kromě vytrvalostních) podobný, a to rychlý start a rychlá brzda. Tento typ zatížení obvykle promítá pohybový aparát psa do zadní části těla, kde nalézáme dlouhodobá chronická přetížení měkkých tkání, která vedou často k funkčním blokádám pánve a bederní páteře a dyskomfortu až bolesti při pohybu psího sportovce. Důvod je jednoduchý – v zadní části těla psa je „motor“, tedy síla ženoucí psa dopředu. Druhá jednostranná zátěž je pak typická pro ten daný konkrétní sport a je pro každého psa individuální. Tady pak je velmi těžká diagnostika pro fyzioterapeuta a osobně se často neobejdu bez videa, kde mohu rozfázovat a rozklíčovat jednotlivé pohybové stereotypy, unikátní pro konkrétního psa.

Fyzičku ne-tvoříme sportem

Vzhledem k faktu, že sport je jednostranná zátěž, ať je odvětví sportu jakékoliv, je třeba se zamyslet nad tím, jakým způsobem budeme budovat fyzickou kondici psa. Často se ptám majitelů chronicky přetíženého psa, jakým způsobem trénuje fyzičku psa. Obvykle mi udiveně odpovídá jménem sportu, který se psem provozuje. Tím ovšem znásobuje opakovanou jednostrannou zátěž, kladenou na pohybový aparát při sportu, a tím také urychluje opotřebení tkání a zvyšuje zátěž na svaly a klouby psa. Sport by měl být brán spíše jako dovednost a tréninky jako zlepšování této dovednosti, avšak pokud s pejskem běháte například agility a máte dojem, že fyzickou kondici psovi tvoříte právě tréninkem agility, pak si prosím uvědomte extrémní a stále stejnou pohybovou zátěž na psa. Správně by tvorba fyzické kondice měla využívat všechny pohybové aktivity, mimo daný sport. Zároveň je třeba složit fyzičku z několika částí, a to z vytrvalostních prvků, dynamických či výbušných prvků, tréninku koordinace a propriocepce a samozřejmě soustředění a psychika psa bude hrát u vrcholového sportovce velmi výraznou roli. Ihned bych navázala myšlenkou, že je velmi časté, že psi ztrácí výkon či soustředění právě na základě nějakého chronického přetížení, které vede k bolesti při výkonu, což je ale velmi složité diagnostikovat. Je to začarovaný kruh.

Diagnostika nezdiagnostikovatelného 

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte se zablokovanou páteří, nebo s nějakou bolestí, která nemá podle vás žádnou příčinu? Takováto bolest nejde diagnostikovat, a pokud své starosti nesdělíte okolí, nejde ani vidět. Vy ale dobře víte, že nemůžete otočit hlavu do určitého směru, že nepohnete ramenem tak, jak ještě včera šlo. Někdy to přejde rychle, někdy to ovlivní vaše fungování na delší dobu. Během této delší doby se vaše svaly naučí pracovat tak, aby co nejvíce eliminovaly bolestivý pohyb. Fyzioterapie spotrujících psů je snad nejobtížnější právě ve zkušenostech čtení tkání a pohybového chování psa. Nestojí před námi totiž ani pes, který je po operaci a potřebuje rehabilitovat, ani pes, který viditelně kulhá a majitel přišel s diagnózou, ideálně stanovenou předtím veterinárním lékařem. Nejčastěji před námi stojí sportující pes, jehož majitel jen tak nepůjde na veterinu s tím, že pes začal odměřovat před překážkou, že jeho projev při výkonu není tak radostný jako býval, že je o několik desetin vteřiny pomalejší na dráze, nebo že psovod zaregistroval naprosto neznatelné zaváhání před překonáním překážky, které divák nemůže poznat. V tomto ohledu zatím stále majitelé podceňují extrémní zátěž při sportu. A pokud ne a se svým psem vyhledají odborníky, nesetkávají se ze strany svého okolí s pochopením, proč jdou se psem na fyzioterapii, když mu nic není.
I kdybychom snad vážně nenašli na sportujícím psovi žádný významný fyzioterapeutický nález, i to se stává, pak přesně ten okamžik, kdy „mu nic není“ je ten pravý okamžik na pravidelnou fyzioterapii, neboť prevence je vždy mnohem výhodnější pro všechny tři strany pes-majitel-fyzioterapeut, než řešení chronických problémů, v horším případě zranění.

Aby sport co nejméně bolel

Existuje mnoho zásad, které by měl majitel sportujícího psa dodržovat, aby udělal maximum pro správný výkon pohybového aparátu. Pravidelná fyzioterapeutická péče je jednou z těchto zásad, protože zkušený fyzioterapeut prozkoumá a vyhmatá i drobné odchylky od funkčně zdravé tkáně a ihned místo ošetří patřičnými technikami a doporučí majiteli co dělat, aby se problém nevracel. Zároveň bude udržovat plně funkční i ty části těla, které majitel psa těžko ošetří, konkrétně páteř psa. Ta podléhá při sportu skutečně velkému zatížení a velmi často se setkáváme s tak extrémním svalovým napětím okolo páteře, že dochází až ke vzniku blokád.
Frekvence fyzioterapeutického ošetření se nedá paušalizovat. Každé tělo reaguje na zátěž jinak, stejně tak i na fyzioterapii. Obecně platí, že čím více nálezů je a čím častěji se vracejí, tím častější návštěvy pes vyžaduje. Pokud už řešíme chronický problém, vyžaduje terapie čas, není to o jednom ošetření. Co bohužel nikdo z majitelů nechce slyšet, ale je to velmi důležité při řešení pohybových potíží, je pauza od sportu. Aby měla fyzioterapie řešící problém efekt, pak je často nutné dát psovi pauzu, dokud se problém nevyřeší, a následně pomalu vracet do zátěže. Pokud je fyzioterapie pouze na úrovni preventivního ošetření, pak nejsou tak časté návštěvy nutné a pro každého psa je doba, kdy už potřebuje péči fyzioterapeuta individuální. Nedá se tedy říci, že každý pes potřebuje chodit jednou měsíčně, jednou za dva nebo tři měsíce, nebo každý týden.

Rozcvička a strečink = základ sportujícího psa

To je neoblíbené téma. Pes je dle majitelů obvykle připravený okamžitě hned teď, na co rozcvičku? Na co protahovat, když je to náročné na čas i ochotu psa nechat sebou manipulovat? Vždyť to není potřeba.. Pořád dokola slýchám stejné argumenty. A pořád dokola budu opakovat, že před výkonem psa rozcvičit a po výkonu lehce „vychodit“ a protáhnout, je naprosté minimum s maximálním efektem. Rozcvička, stejně tak strečink, nezabere víc jak 15 minut a jsou to dvě věci, které hrají velmi důležitou roli pro pohybový aparát. Při rozcvičce dochází k lepšímu okysličení tkání pohybového aparátu, a tím se výrazně předchází zranění, a zároveň si zajistíte lepší svalovou práci. Je to, jako kdybyste dali dopředu všem tkáním malou nápovědu, co je asi za chvíli čeká a zajistili, aby měly ty nejlepší podmínky pro maximální výkon. Rozcvička v kombinaci s lehkou sportovní masáží bezprostředně před výkonem je velmi dobrý nápad. Po výkonu psa nechte cca 10 minut vychodit volnější chůzí, a pak je třeba svaly protáhnout. Strečink udržuje svaly pružné, klouby v plných rozsazích pohybu, pomáhá vyplavovat metabolity z práce při výkonech a je velmi důležitý pro eliminování následné svalové ztuhlosti. Strečink a rozcvička jsou dvě věci, které ale nepatří pouze do prostředí závodu, ale i do každého tréninku. Pro majitele nuda, pro tělo naprostá nezbytnost.

Co dělat při úrazu?

Situaci, které se děsí každý majitel sportujícího psa, je úraz. Podívejme se na úrazy ze dvou pohledů. Ten první je zranění chronicky přetížených oblastí, které vede například k natržení vazu, svalu či šlachy, nebo k únavové zlomenině či prasklině v kostech. Takové zranění je tou horší variantou a vždy je třeba počítat s velmi dlouhou dobou rekonvalescence, případně s chirurgickým zákrokem. Není nemožné vrátit psa po operaci pohybového aparátu opět zpátky na vrchol, je to ale velmi pracné a časově náročné. Většina majitelů nabývá dojmu, že po operaci dodrží ortopedem předepsaný klidový režim a pak zpátky do sportu. Bohužel to v mnoha případech nefunguje a zpět na vrchol je trnitá cesta, která obvykle majitele psa stojí celou sportovní sezonu a intenzivní rekonvalescenci. Něco dobrého na tom přece jen můžeme najít. Většina majitelů, kteří prošli tímto nepříjemným obdobím má dost času na to srovnat si priority, změnit přístup k tréninku (a k často přetrénovanému psovi) a co hlavně, většina psovodů zjišťuje, že pes po delší pauze od sportu, kdy se očekává, že vše bude potřeba trénovat od začátku, vykonává sport radostněji, ochotněji a že vůbec nic nezapomněl. Tedy často dojdou psovodi k myšlence, že i pes, který před zraněním vypadal při sportu radostně, mohl být přetrénovaný a že nyní je radost z práce o to větší.

Druhým typem zranění je akutní úraz, kdy nedojde k fatálnímu porušení tkání a úraz nevyžaduje práci chirurga. Takové zranění obvykle provází krátkodobé kulhání či bolestivost. Obvykle k němu dojde při pádu, nebo nechtěném šlápnutí na nohu psa, nebo představuje různé druhy podklouznutí, podvrknutí a podobně. V takovém případě stáhněte psa, protože někteří by sportovali i se zlomenou nohou. V klidu prozkoumejte místa, která psa bolí a sledujte reakce na bolest nebo například hledejte otok. Pokud se vám podaří najít inkriminované místo, je vhodné ho ihned zaledovat, a to v častých opakováních a v krátkých aplikacích. Konkrétně ledujte cca 5-8 minut každé 2-3 hodiny. Tento postup je vhodný první jeden až dva dny. Dále už led nepoužívejte, dopřejte psovi minimálně dva týdny klidovějšího režimu. V akutních stavech není fyzioterapie první volbou, tedy alespoň ta manuální. Využít ale můžeme pro podporu hojení a odstranění bolesti a otoku možnosti fyzikálních terapií, jako jsou laserová terapie či magnetoterapie. Bezprostředně po zranění zkontaktujte fyzioterapeuta, popište mu situaci a domluvte si návštěvu včas.

Téma sportovní péče je snad nevyčerpatelné a mohlo by zabrat několik dílů časopisu. Věřím, že se mi v pár větách podařilo ukázat sportujícího psa z pohledu zátěže na jeho pohybový aparát. Fyzioterapie vrcholových i rekreačních psích sportovců je velmi významným prvkem, který je vhodné do komplexní péče zahrnout. Přeji všem sportovcům mnoho úspěchů a pohyb bez bolesti.

 

TOPlist